Mýtus české šlechty
Dějepis je tradičně vyučován chronologicky. Chronologie se přímo nabízí jako přirozená struktura členící dějepisnou látku a učivo. Nicméně není to struktura jediná možná a snad ani ne nejvhodnější. Možnou alternativou je tematizace minulosti nikoli pouze podle času (posloupnost dějů), ale třeba vzhledem k historické paměti. Tedy podle toho, jak určité události rezonují v historickém povědomí. Tento přístup nám umožní narušit zdánlivě nedotknutelnou kauzalitu jevů a událostí. Událost je představena nejen „sama o sobě“ ale i v různých „vzpomínkových vrstvách“, které se na ní kupí a žijí si vlastním životem. Jedním z témat umožňující takovéto „průhledy“ je reflexe české šlechty v české historické tradici. Jiří Rak už na začátku 90. let přesvědčivě popsal mýtus české šlechty jakožto nenárodního a cizorodého prvku, jak se konstituoval od poloviny 19. století (Jiří Rak: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy, H + H, Jinočany 1994). Jeho teze lze dokladovat mj. i na filmovém materiálu. Fričův film Psohlavci měl od samého počátku svého vzniku ideologickou prioritu. Jeho natáčení se protahovalo a nakonec byl uveden až v roce 1955. Hlavním cílem filmu bylo umocnit tradiční nacionální ostrakizaci šlechty a dodat jí třídní rozměr. Film sice nebyl ve své době divácky příliš úspěšný (např. ve srovnání s pekařovým císařem Jana Wericha), ale častým reprizováním v televizi se do povědomí veřejnosti nakonec prosadil a petrifikoval starší literární představy. Téma české šlechty lze pojmout v několika časových rovinách. Předně je to samozřejmě téma raného novověku: tedy proměna politických pravomocí šlechty, její defenzivní postoj vůči panovnickému absolutismu, sledování proměny mentalit šlechty, atd. Ve druhé rovině pak můžeme sledovat proměny obrazu šlechty v „národní“ paměti. Vhodným vstupem může být úvod Psohlavců:
Dalším způsobem prezentace šlechtických témat je rekonstrukce hodnot, které jí přisuzuje komunistická filmografie. Rozhovor mezi Lammingerem (Miloš Nedbal) a jeho správcem Košem (Miloš Kopecký) ukazuje míru licoměrnosti a tvrdosti šlechty, které nejde o nic víc než o maximalizaci svých zisků. Vrchnostensko-paternalistický vztah šlechty k poddaným je zcela v duchu marxismu redukován pouze na ekonomické motivy, ostatní faktory tohoto vztahu (křesťanská solidarita, vědomí zodpovědnosti) jsou pominuty. V kontrastu s tímto tvrdým jednáním je vystoupení Lammingera na plese, které naopak evokuje důraz na jemnost, dobré jednání, vstřícnost a „civilizovanost“. Tím se zároveň diskreditují tyto „šlechtické“ (popř. „buržoazní“) kulturní vzorce a v protikladu k nim je vyzdvihována lidová „prostota“.
Stejný motiv se objevuje i v následující ukázce rekonstruující rozhovor předních šlechticů před soudem. Tématem rozhovoru je vztah šlechty k nevolníkům a opět je tento vztah redukován v duchu marxistické filozofie na jeho ekonomický aspekt. Obavy Lammingera ze všeobecného selského povstání jsou sice zcela ahistorické, ale přesně odpovídají marxistické filozofii dějin. Podle této představy byl třídní boj vždy podstatou dějinného vývoje. Jeho „objevení“ v dějinách tak legitimizuje jeho „současnost“ (v 50. letech 20. st.).